Je to vždy příjemný pocit, když recenzent čas od času narazí na nějaký opravdu zajímavý demosnímek pro něho do té doby neznámé kapely, o které je na základě toho přesvědčen, že o ní do budoucna ještě určitě uslyší. Přesně tímto případem jsou brněnští ANNIE´S TRIP, kteří na počátku letošního roku nahráli svou již čtvrtou demo nahrávku nazvanou velmi stylově „Pocket Album“. Tato čtyřčlenná post rock ´n ´rollová kapela, shlukující se zejména okolo nadějného kytaristy a skladatele Aivna, existuje již něco málo přes pět let a na nových skladbách je tato zkušenost sakra znát. Jejich styl sice není vysloveně originálním pojetím současného rocku, ale je podávaný s patřičnou ujasněností a razancí. Sehraní, přesvědčivý, zbytečně se nepřehrabující v nesmyslech, které stejně většina ostatních kapel dělá na efekt. Mám rád když kapely přesně vědí, co chtějí.

Nevím, jak dlouho vznikal materiál na toto pěti písňové demíčko, ale celé to působí velmi vyváženě a plynule. Zvuk je velmi dobrý a skladby poskládané přesně tak, aby na jednu stranu nepůsobily přeplácaně a naopak, aby se nestaly jen plytkými kolovrátky. Tedy od úvodních hlasitějších věcí „Glass Inside“ a „Jaws Of Straw“ (asi nejsilnější skladba) až po intimnější závěr v podobě „Pocket Angel“ jde o velmi sourodý a stejně tak rušivých a nepředvídatelných momentů prostý komplet moderní hard rockové hudby. Upoutá zejména funkční kytarová práce Aivna, který hraje výhradně ve prospěch skladeb. Přestože by se tento kytarista mohl pochlubit i daleko více (zde umístěná sóla jsou vynikající), neděje se tak (což je jenom ku prospěchu věci/skladeb). Skladby nejsou zbytečně narušovány okázalou virtuozitou a kytarovým chlubičstvím, kterému někteří kolegové ještě stále říkají progresivní rock. Právě naopak, ANNIE´S TRIP vědí, že písně musí především bavit, ne sloužit jako výkladní skříň instrumentálních schopností. Hudbu Brňanů bych ze zahraniční scény asi nejvíce přiblížil ke Slashovým VELVET REVOLVER nebo ke grungeovým hrdinům minulé dekády STONE TEMPLE PILOTS, a to zejména díky zpěvákovu podobnému zabarvení hlasu se Scottem Weilandem (nejvíc je to zřejmé v „Jack F. Nicholson“ asi nejtvrdší skladbě celku) a lehce zahuhlanému níže položenému zvuku kytar. Přestože vyjadřovací forma doznala na nahrávce „Pocket Album“ moderních tvarů, je jasné, že se „Annička výletnice“ drží především klasického pojetí rocku, tedy kytarového stylu vycházejícího z bluesových kořenů. Co však mírně pokazí reputaci je prakticky málo obměňovaný zpěvákův projev (vyjímky „Jack F. Nicholson“ a „Jaws Of Straw“), který v určitých fázích působí celkem otřele. To je však jen kosmetická vada. Chápejte to tak, že MoJoker není vůbec špatným pěvcem, právě naopak, jen by se nemusel stále tolik upínat k jediné poloze, která je jeho přirozenosti nejbližší. Co takhle zkusit příště s hlasem více experimentovat a zariskovat? Pokud by snad kapela měla zájem v něčem zvýšil svoji progresi, tak bych to určitě viděl na různorodější práci s vokály. Je dobře známou věcí, že zpěvák kolikrát nejvíc ovlivní poutavost kapely. Celkově však s nahrávkou „Pocket Album“ nemám nejmenší problém. Albu bych dal asi o něco méně, ale u demáče je to za osm.